Čtení na jedno cígo

Kulička svítí. Neví teda čím a jak se k tomu dostala, kdy začala svítit? Kdy přišla na to, že to umí? Asi si to ani nepamatuje. Odkud to bere? Kde se to v ní vzalo? Jenom dává a dává, tolik cest a na nich tolik světel, svítilny, kulička to všechno pojme. Kulička bludička. Kdo se v ní vyzná? Tolik lidí se už ztratilo na cestě, jinde přece kulička bludička není, ztracení kolemjdoucí a cesty do nikam. Bludička kulička nemá návod ani mapu ani ponětí a cesta tudy nevede. Kudy kam? Koulej se, kuličko, svítící bludičko, cesta je dlouhá. Dál. Koulej se, kuličko, protože co jinýho vlastně umíš? Oblá jako hoblina, jako tříska, třísky kulička mít nemůže. Potom by se jí špatně kulilo. Bludička zářící kulička čeká. Čekat umí. Dívá se, jak kolemjdoucí kolem jdou, koulí se, pokukuje po nich. Pomalými krůčky se kolem nich míhá, kolik už jich viděla? A kdo viděl ji? Koukali se na sebe, očima kouleli, pokukovali. A viděli se vlastně vůbec? Pálí jim do očí, čím by ji viděli? Mohla by mít sto nohou jako ...

Všechny tvoje fotky jsem si v albu otočila rubem dopředu. Bylo to moc bolavý. Koukat se na ně. Jako si pořád dokola loupat ten samej strup a čekat, že z něj přestane téct krev. V jednu chvíli jsme spolu šli po Kampě a já jsem si říkala, páni, ono se to vážně děje, je to tady, on je tady. Pak jsem se probudila za tři roky a nezbylo ve mně z toho pocitu vůbec nic. Když jsem odcházela, cejtila jsem, že se za mnou díváš, modrej pohled v zádech, proboha, ať se na mě takhle nekouká, ať se na mě vůbec nekouká , bylo to skoro nesnesitelný. Ten večer jsem seděla v novým doma, všechny moje věci naházený v kartonovejch krabicích, přišlo mi to jako sen, jako kdyby se to nedělo. Zakázala jsem si nad tím přemýšlet, pořád se mi z toho hrozně zle, divně se o tom mluví, jako kdybych okolo sebe pletla klubko lží, ve kterým si pak ustelu. Je hrozně snadný to na tebe svést, vyjmenovat strohej, mechanickej výčet chyb a křivd a špatnejch rozhodnutí. A dělám to, asi tě nějakou dobu potřebuju nenávidět. Straš...

Hodně se bojim toho, že teď budu sama, že se tomu nemůžu vyhýbat pořád. Zatím se mi to daří, ale potom, když se vracím domů, na mě ta myšlenka vždycky čeká u vchodovejch dveří, trpělivě, dívá se na mě, jak vystupuju z tramvaje. Ví o mně. Ví, že nikam neuteču a že času je hodně, není kam spěchat. Sama, sama, sama. Tak jsem to chtěla, tak to mám. Dlouho jsem se těšila, říkala jsem si, jak moc potřebuju prostor pro sebe, na to se konečně ponořit a zkusit v sobě něco, cokoliv, najít. Prázdno. Vybydleno. Už jsem se ze sebe odstěhovala a teď si přijdu hrozně slabá na to, abych sama tahala zpátky všechny ty těžký, na rychlo zabalený krabice plný toho, co bylo, co je. Jsem úplně odproštěná od všeho, od všech, nejvíc od sebe. Moje tělo je hodinovej hotel a já už jsem si nasekala velký dluhy. Jsou ve mně strhaný tapety, zažloutlý záclony a propálenej koberec. Občas někoho pustím dovnitř, jeskyňky se ohřejou, já se ptám, jestli jim je teplo, jestli je jim dobře se mnou, u mě, ve mně. Vždycky pot...