Jeskyňky

Hodně se bojim toho, že teď budu sama, že se tomu nemůžu vyhýbat pořád. Zatím se mi to daří, ale potom, když se vracím domů, na mě ta myšlenka vždycky čeká u vchodovejch dveří, trpělivě, dívá se na mě, jak vystupuju z tramvaje. Ví o mně. Ví, že nikam neuteču a že času je hodně, není kam spěchat.

Sama, sama, sama. Tak jsem to chtěla, tak to mám. Dlouho jsem se těšila, říkala jsem si, jak moc potřebuju prostor pro sebe, na to se konečně ponořit a zkusit v sobě něco, cokoliv, najít. Prázdno. Vybydleno. Už jsem se ze sebe odstěhovala a teď si přijdu hrozně slabá na to, abych sama tahala zpátky všechny ty těžký, na rychlo zabalený krabice plný toho, co bylo, co je.

Jsem úplně odproštěná od všeho, od všech, nejvíc od sebe. Moje tělo je hodinovej hotel a já už jsem si nasekala velký dluhy. Jsou ve mně strhaný tapety, zažloutlý záclony a propálenej koberec. Občas někoho pustím dovnitř, jeskyňky se ohřejou, já se ptám, jestli jim je teplo, jestli je jim dobře se mnou, u mě, ve mně. Vždycky potom odejdou, už musí jít, nesmím se zlobit, vlaky odjíždí a nečekají a svět se hýbe dál, se mnou nebo beze mě. Jsem svůj vlastní jelen a mám smolíčka, jsem i jeskyně a pohřbívám všechno, co ve mně zapomenou. Cítím je ze sebe ještě dlouho potom.

Včera jsem v noci jela domů a když jsem přišla do naší ulice, máma zrovna venčila psa. Chtěla jsem si sednout k myšlence u dveří na schod, dát si cígo a hrozně brečet, ale nemohla jsem. Tak jsem to spolkla. Jednou to tam někdo všechno najde, až zase přijde na návštěvu.