Drak sedmihlav

Sedím na posteli a drak sedmihlav mi dýchá oheň na záda. Hořím. Cítím, jak se žár rozšiřuje. Plameny mi postupně olizují záda a hýždě a stehna a lýtka. Zvráceně smyslný. Hoří mi vlasy. Tváře. Škvaří se mi kůže a řasy, chlupy na nohou a stydký pysky, jenom moje křivý zuby zůstanou. Zuby a hodně popele a meluzína, která bude zpívat od Košíř až po Sušici, otočí se v Krumlově a zamíří zpátky na sever. Plakat nebude, slzy se už dávno vypařily. 

Přijde s ní jenom mlha. Chladná vzpomínka. Mráz po zádech. Podivný tušení. Jako kdyby za tebou někdo stál. Jako kdyby se to už všechno jednou někde stalo. Je můj osud opakovat tenhle scénář? Byl ten konkurz už někdy dávno předtím, než jsem začala doutnat? Kdo ty kulisy tím zapáleným štětcem namaloval? Asi je zbytečný nad tím přemýšlet, protože vím, že ten kostým mi sedí a v maskérně už na mě čekají. Ta hranice má na sobě moje jméno a pochodeň se mlsně olizuje. Hladově se na mě dívá. Moje duše bude uzená.

A nikdo ji neuslyší. Já už určitě ne.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Peklo

Všechny moje lásky mají kopyta. Když odcházím, cítím z jejich pohledů žár. Vždycky je opouštím v plamenech, s vlasy vonícími po kouři a jiskrami poletujícími vzduchem. Konec bývá bezhlasný, ticho rušené jen mazlivým praskáním dřeva. Polena na hranici si skládám bez pomoci, stačí jenom škrtnout. V uhlících něžně dohořívá to, co ze mě zbylo. Vítr mě potom rozfouká po opuštěných pokojích, kde ještě zní ozvěny smíchu. Zamést a zhasnout už musí sami.
Další informace

Krakonoš

Všechny tvoje fotky jsem si v albu otočila rubem dopředu. Bylo to moc bolavý. Koukat se na ně. Jako si pořád dokola loupat ten samej strup a čekat, že z něj přestane téct krev. V jednu chvíli jsme spolu šli po Kampě a já jsem si říkala, páni, ono se to vážně děje, je to tady, on je tady. Pak jsem se probudila za tři roky a nezbylo ve mně z toho pocitu vůbec nic. Když jsem odcházela, cejtila jsem, že se za mnou díváš, modrej pohled v zádech, proboha, ať se na mě takhle nekouká, ať se na mě vůbec nekouká , bylo to skoro nesnesitelný. Ten večer jsem seděla v novým doma, všechny moje věci naházený v kartonovejch krabicích, přišlo mi to jako sen, jako kdyby se to nedělo. Zakázala jsem si nad tím přemýšlet, pořád se mi z toho hrozně zle, divně se o tom mluví, jako kdybych okolo sebe pletla klubko lží, ve kterým si pak ustelu. Je hrozně snadný to na tebe svést, vyjmenovat strohej, mechanickej výčet chyb a křivd a špatnejch rozhodnutí. A dělám to, asi tě nějakou dobu potřebuju nenávidět. Straš...
Další informace

Bludička

Kulička svítí. Neví teda čím a jak se k tomu dostala, kdy začala svítit? Kdy přišla na to, že to umí? Asi si to ani nepamatuje. Odkud to bere? Kde se to v ní vzalo? Jenom dává a dává, tolik cest a na nich tolik světel, svítilny, kulička to všechno pojme. Kulička bludička. Kdo se v ní vyzná? Tolik lidí se už ztratilo na cestě, jinde přece kulička bludička není, ztracení kolemjdoucí a cesty do nikam. Bludička kulička nemá návod ani mapu ani ponětí a cesta tudy nevede. Kudy kam? Koulej se, kuličko, svítící bludičko, cesta je dlouhá. Dál. Koulej se, kuličko, protože co jinýho vlastně umíš? Oblá jako hoblina, jako tříska, třísky kulička mít nemůže. Potom by se jí špatně kulilo. Bludička zářící kulička čeká. Čekat umí. Dívá se, jak kolemjdoucí kolem jdou, koulí se, pokukuje po nich. Pomalými krůčky se kolem nich míhá, kolik už jich viděla? A kdo viděl ji? Koukali se na sebe, očima kouleli, pokukovali. A viděli se vlastně vůbec? Pálí jim do očí, čím by ji viděli? Mohla by mít sto nohou jako ...
Další informace