Hrníček s pokličkou

Tečou mi z prstů krůpěje, kloužou mi hrníčky z rukou. Jako kdyby byly namazaný. Všechno už je ale okolo pusy, celá lepím, ústa plná sladký výplně; hrníčky jsou prázdný. Nebo plný. Záleží na tom, kterej vezmu do ruky. Kolik jich unesu.

Nahý jakoby mi prosakovaly rukama, jsem nešikovná; jsem v porcelánu s nimi, s každou z nich, musím být. Aby se mě nebály. Natěsno; dýcháme si navzájem do tváří. Natěsnám na poličku další keramickou klícku. Mám to srovnaný. Jsem čistotná. Co mi steče ze šosu si vypiju.

Pod pokličkou je většinou tma, občas je hřejivá a občas studí se na ni jenom podívat, mráz ti projede očním nervem až do mozku, jako kdyby se do tebe zakousla zmrzlina. Otřu si rty hřbetem ruky; vlhká. Duše jsou málokdy suchý. Zalejvám je. Pár kapek do každýho hrníčku. Hladím je po růžcích, výběžcích a šupinách. Omotávám si jejich ocasy okolo malíčku, nechávám je zakusovat do bříšek prstů. Prší a kapky mi pomalu stékají po tvářích, po hrudníku, po stehnech, tříslech. Jsem celá promočená.

Je to tmavá kobka, ta moje zatopená chýše. Vždycky totiž po cestě dosvítí, než mě dostanou. Než se k nim dostanu. Žmoulám potom tu orosenou, tmavou kuličku ve zpocených dlaních, přerývaně dýchám, jako kdybych se sebou závodila. Nikdy nad sebou nevyhraju. Neuteču si. 

Zuby, drápy, barevný laso do kadeře. Já, dravec kořist mrchožrout. Ukájím se vlastní zdechlinou.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Peklo

Všechny moje lásky mají kopyta. Když odcházím, cítím z jejich pohledů žár. Vždycky je opouštím v plamenech, s vlasy vonícími po kouři a jiskrami poletujícími vzduchem. Konec bývá bezhlasný, ticho rušené jen mazlivým praskáním dřeva. Polena na hranici si skládám bez pomoci, stačí jenom škrtnout. V uhlících něžně dohořívá to, co ze mě zbylo. Vítr mě potom rozfouká po opuštěných pokojích, kde ještě zní ozvěny smíchu. Zamést a zhasnout už musí sami.
Další informace

Krakonoš

Všechny tvoje fotky jsem si v albu otočila rubem dopředu. Bylo to moc bolavý. Koukat se na ně. Jako si pořád dokola loupat ten samej strup a čekat, že z něj přestane téct krev. V jednu chvíli jsme spolu šli po Kampě a já jsem si říkala, páni, ono se to vážně děje, je to tady, on je tady. Pak jsem se probudila za tři roky a nezbylo ve mně z toho pocitu vůbec nic. Když jsem odcházela, cejtila jsem, že se za mnou díváš, modrej pohled v zádech, proboha, ať se na mě takhle nekouká, ať se na mě vůbec nekouká , bylo to skoro nesnesitelný. Ten večer jsem seděla v novým doma, všechny moje věci naházený v kartonovejch krabicích, přišlo mi to jako sen, jako kdyby se to nedělo. Zakázala jsem si nad tím přemýšlet, pořád se mi z toho hrozně zle, divně se o tom mluví, jako kdybych okolo sebe pletla klubko lží, ve kterým si pak ustelu. Je hrozně snadný to na tebe svést, vyjmenovat strohej, mechanickej výčet chyb a křivd a špatnejch rozhodnutí. A dělám to, asi tě nějakou dobu potřebuju nenávidět. Straš...
Další informace

Bludička

Kulička svítí. Neví teda čím a jak se k tomu dostala, kdy začala svítit? Kdy přišla na to, že to umí? Asi si to ani nepamatuje. Odkud to bere? Kde se to v ní vzalo? Jenom dává a dává, tolik cest a na nich tolik světel, svítilny, kulička to všechno pojme. Kulička bludička. Kdo se v ní vyzná? Tolik lidí se už ztratilo na cestě, jinde přece kulička bludička není, ztracení kolemjdoucí a cesty do nikam. Bludička kulička nemá návod ani mapu ani ponětí a cesta tudy nevede. Kudy kam? Koulej se, kuličko, svítící bludičko, cesta je dlouhá. Dál. Koulej se, kuličko, protože co jinýho vlastně umíš? Oblá jako hoblina, jako tříska, třísky kulička mít nemůže. Potom by se jí špatně kulilo. Bludička zářící kulička čeká. Čekat umí. Dívá se, jak kolemjdoucí kolem jdou, koulí se, pokukuje po nich. Pomalými krůčky se kolem nich míhá, kolik už jich viděla? A kdo viděl ji? Koukali se na sebe, očima kouleli, pokukovali. A viděli se vlastně vůbec? Pálí jim do očí, čím by ji viděli? Mohla by mít sto nohou jako ...
Další informace