Láska je jako dům hrůzy

Cítím lásku, která mě naplňuje...

Nikdy jsem se lásce nechtěla odvezdat. Vždycky jsem si radši nechávala trochu odstup, nenápadně si vzadu v duši ukryla uzamčenou zásuvku. Nikdy jsem nevěřila, že s někým budu napořád; konec jakoby se nám vznášel nad hlavami, bylo v tom něco osvobozujícího. Nebudeme spolu napořád. Obrysy konce jsem vždycky tušila ve vzduchu dlouho předtím, než doopravdy přišel. Byla jsem prázdná a tou prázdnotou bezstarostná.

Odevzdat se lásce je bezmoc. Vzdát se otěží koní rychle sprintujících nekonečnou plání. Nechat se vést bosa se zavázanýma očima skrze ulici plnou rozbitého skla. Dřív jsem si říkala, uf, nebudeme spolu napořád. Teď si říkám, proboha, nebudeme spolu napořád. Něco se stane. Něco se vždycky stane. Snažím se očima nahmatat kontury blížícího se konce, marně. Třeba a co když a jestli a možná se mění v až... se přestaneme mít rádi. Až se rozvedeme a budeme se hádat o to, kdo koupil tyč na záclony a kdo přinesl prkénko i s nožem na krájení chleba a kdo je horší rodič. Až mě opustí. Až já opustím jeho. Až ho srazí auto cestou z práce. Až  se zahalený v županu tmy nerozstvícené žárovky v koupelně oběsí. Až za třicet let přijde a řekne, že si našel lepší verzi mě, než jsem já kdy byla. Až mi to samé řekne za půl hodiny po návratu domů. Až mě skolí infarkt při čekání na zastávce a jablka se mi z tašky rozkutálí pod kola přijíždějícího autobusu.

Myslím, že je to tím, že už v sobě nemám žádné prázdné místo.

... hrůzou.