Čtení na jedno cígo

Tečou mi z prstů krůpěje, kloužou mi hrníčky z rukou. Jako kdyby byly namazaný. Všechno už je ale okolo pusy, celá lepím, ústa plná sladký výplně; hrníčky jsou prázdný. Nebo plný. Záleží na tom, kterej vezmu do ruky. Kolik jich unesu. Nahý jakoby mi prosakovaly rukama, jsem nešikovná; jsem v porcelánu s nimi, s každou z nich, musím být. Aby se mě nebály. Natěsno; dýcháme si navzájem do tváří. Natěsnám na poličku další keramickou klícku. Mám to srovnaný. Jsem čistotná. Co mi steče ze šosu si vypiju. Pod pokličkou je většinou tma, občas je hřejivá a občas studí se na ni jenom podívat, mráz ti projede očním nervem až do mozku, jako kdyby se do tebe zakousla zmrzlina. Otřu si rty hřbetem ruky; vlhká. Duše jsou málokdy suchý. Zalejvám je. Pár kapek do každýho hrníčku. Hladím je po růžcích, výběžcích a šupinách. Omotávám si jejich ocasy okolo malíčku, nechávám je zakusovat do bříšek prstů. Prší a kapky mi pomalu stékají po tvářích, po hrudníku, po stehnech, tříslech. Jsem celá promočená. Je...

Jednou tě uvidím a nebude mě to mrzet. Nebudu se ti dívat do očí a vidět v nich tu křivdu, co jsme si způsobili. Nebudu pozorovat tvoje vlasy, dívala jsem se den po dni, jak rostou, záplava blonďatýho bolu. Nemůžu se na tebe dívat. Budoucnost je ještě pořád moc blízko a já potřebuju žít teď. Řežeš mě pod víčky jako písek z těch našich přesýpacích hodin, co jsem rozbila, když jsem se v neděli vrátila a v úterý zase odešla. Dotikali jsme. Vteřina a pak už to vlastně bylo jedno. Času už je zase dost.

Pustit si hudbu, ze který budu mít radost. Udělat si ráno to dobrý kafe. Hladit se po hlavě, když mi není dobře. Vyprat si povlečení. Nechat emailovou schránku přetéct do bodu, kdy mi z přípomínky psaný formy komunikace dělá špatně od žaludku. Seškrábat si všechny strupy. Křičet na sebe, dokud se všechny myšlenky v mojí hlavě neslejou do dlouhýho, vysokýho řevu, kterej mě úplně ohluší. Kousat se do rtu, dokud nenateče, dokud se mi na puse neudělá velká koule plná hnisu. Umýt si hlavu a chvilku meditovat. Uvařit si jídlo a dovolit organismu, aby si konečně po dlouhý době dopřál vitamíny, cítit, jak mě zevnitř léčí. Dívat se do zrcadla, česat se, připomínat si, že jsem hezká, že si zasloužím pěkný věci. Opakovat si, že stojím za to, aby mě měl někdo rád. Mít se ráda.  Vyškubat si všechny vlasy, nechat zuby zežloutnout a vyhnít a vypadat. Půjčovat svoje tělo, říkat ne, děkuju, nechci ho zpátky. Zapomenout na to, že je moje. Malovat na něj pěstma modrou barvu, až ho nebudu umět poznat....

Sedím na posteli a drak sedmihlav mi dýchá oheň na záda. Hořím. Cítím, jak se žár rozšiřuje. Plameny mi postupně olizují záda a hýždě a stehna a lýtka. Zvráceně smyslný. Hoří mi vlasy. Tváře. Škvaří se mi kůže a řasy, chlupy na nohou a stydký pysky, jenom moje křivý zuby zůstanou. Zuby a hodně popele a meluzína, která bude zpívat od Košíř až po Sušici, otočí se v Krumlově a zamíří zpátky na sever. Plakat nebude, slzy se už dávno vypařily.  Přijde s ní jenom mlha. Chladná vzpomínka. Mráz po zádech. Podivný tušení. Jako kdyby za tebou někdo stál. Jako kdyby se to už všechno jednou někde stalo. Je můj osud opakovat tenhle scénář? Byl ten konkurz už někdy dávno předtím, než jsem začala doutnat? Kdo ty kulisy tím zapáleným štětcem namaloval? Asi je zbytečný nad tím přemýšlet, protože vím, že ten kostým mi sedí a v maskérně už na mě čekají. Ta hranice má na sobě moje jméno a pochodeň se mlsně olizuje. Hladově se na mě dívá. Moje duše bude uzená. A nikdo ji neuslyší. Já už určitě ne.